Srdce s vůní fialových květů – přátelství unikající dnešnímu světu

Kamarád – několik písmen, obyčejné slovo, skrývající v sobě jeden z největších životních darů. Připojí-li se k němu slovo opravdový, je na světě něco, co si nelze koupit, vykřičet ani vyplakat. Je vzácnější než jakýkoliv jiný vztah a lze jej srovnat jen s láskou mateřskou. Vše ostatní je pomíjivé, pravé přátelství musí překonat všechny životní nástrahy, třeba i lásku a leckdy je těžší jej ubránit než manželství, které bohužel občas končí i rozvodem.

Dnešní hektická doba žádá naprosto jiné priority a lidé nestojí o dlouhodobě spřízněné duše. Vystačí si sami se sebou, každodenním stereotypním životem, kde se ženou za nedosažitelným a mezilidské vztahy neřeší. Tedy abych nekřivdila, vztahy mezi lidmi se řeší, ale úplně v jiné rovině než by tomu mělo být. Pochopitelně se v pracovních kolektivech i dopravních prostředcích neustále řeší kdo kde s kým, což je naprosto přirozené a bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Zároveň se stále řeší i vztahy mezi sousedy, a pokud by kapacita televizních pořadů zabývající se udáním jednoho souseda na druhého, měla větší i časový prostor, jistě by se dostalo na mnohem více zájemců. I tento stav je určitým způsobem v pořádku a frustrovaní jedinci mají prostor, kde se mohou alespoň na malou chvíli zbavit své duševní nouze.

Kde ale zůstaly kladné vztahy k sousedům, k bývalým spolužákům a známým? Pokud nemá člověk to štěstí, že si svým životem nese dar dlouholetých přátelství, z jakého důvodu nepotřebuje hledat nové přátelské vztahy a vazby k jiným lidem? Není na ně čas, není chuť vymanit se ze stereotypních dní, kam nové věci, cesty, zážitky nebo lidé dnes nepatří a člověk si tak raději namlouvá, jak hrozně je spokojený. Alespoň pro své okolí, to co se děje uvnitř jeho hlavy není přeci podstatné.

Naprosto mě neustále fascinuje dokonalá hra lidských schopností měnit své nálady a tóny hlasu podle situace a osoby, s kterou právě jednáme. Jak dokonalí herci by z mnohých z nás byli! Ufňukaný telefonický rozhovor v jedné části rodinného kruhu na první lince a během vteřiny obrat o mnoho stupňů opačným směrem, to, když mluvíme s někým „zvenku“, na lince druhé. Možná by to bylo i pochopitelné, ale k nepochopení je fakt, že tyto komedie probíhají v přímém přenosu v dopravním prostředku před zraky ostatních spolucestujících. Pokud dotyčný nechává otevřené dveře do svého soukromého života plně obsazenému autobusu, proč nenechá nakouknout do svého reálného života osobě na druhé lince? Přeci proto, že patří do skupiny osob, před kterými si dotyčný hraje na dokonalý život. Záleží mu na tom, aby byl za dokonalého, ne tak jako u ostatních spolucestujících. Ti přeci za chvíli vystoupí a do jeho života se již nikdy nevrátí. Pochopitelně obrazně řečeno, neboť s nimi bude cestovat i zítra nebo za týden, ale tak daleko dopředu se nemyslí.

Cizí rozhovory se poslouchat nemají, ale pokud cestujete vedle telefonujícího maniaka, nemáte na výběr. Napadá mě, že s touto osobou bych nikdy nechtěla mít nic společného. Bohužel pozoruji při dalších cestách, že tento způsob telefonování, respektive hry na lidi dokonalé, není ojedinělý. Nechtěla bych mít nic společného s nikým z nich, avšak vyvstává otázka, zda je vůbec možné nalézt někoho, kdo tímto způsobem s ostatními nejedná, někoho, kdo dokáže nazývat věci pravými jmény a říkat věci narovinu. Hledat v nových tvářích a lidech nové opravdové přátele není běh na dlouhou, ale na celoživotní trať a snad i v tom je kouzlo nových vztahů. Je při tom jistě potřeba zachovat alespoň malou dávku naivity, ale zároveň je třeba počítat s tím, že vás lidé mohou zklamat.

Pokud se rozhodnete někomu prozradit a ukázat své opravdové já, je to vždy risk, bez ohledu na to, zda se jedná o úplně cizího člověka, nebo pána odnaproti. Ten, kdo se s vámi přátelil, než jste mu ukázali vaši pravou tvář a odvrátil se od vás, nebyl nikdy přítel. Snad i proto se všichni tak rádi přetvařujeme. Ze strachu, že nás ostatní nevezmou takové, jací jsme ve skutečnosti. Snad i proto raději střežíme naše tajemství i životní prohry a rádi si hrajeme na dokonalé. Máme strach, že by nás naši přátelé, pokud by znali náš pravý život, zavrhli. Snad je to i pravda, mnohokrát se to i potvrdilo. Na druhou stranu ten, před kým nemusíte nic skrývat, je ten, koho hledáte – vaše spřízněná duše. Je jen na nás, kterou z variant si v životě vybereme.

Další články z oblasti psychiatrie a psychologie 

Panická porucha

Bipolární afektivní porucha

Hranice mezi depkou a depresí

Nabídněte strachu dohodu

První psychologická pomoc by měla být samozřejmostí

Odstranění problémů místo léčby příznaků

Rozhodnutí vysadit antidepresiva – i prohra je pro léčbu důležitá

Jak se smířit s vlastní prohrou

Psychiatr není telepat – bohužel

Abstinent není vyléčený alkoholik

Sebevražda na trati

Diagnóza – naivita

Srdce s vůní fialových květů – přátelství unikající dnešnímu světu

Zmizela + Návrat

Život je krásnej a barevnej

Divadelní recenze a rozhovory

Hudební recenze a rozhovory

Ostatní akce

Hermuch Media
Press

Hermuch Media

Lucka Hermína Muchová
Šéfredaktor časopisu Mantra, nabízím články, reportáže, rozhovory, fotografie vlastní nebo na míru dle zakázky...
Offer articles, reportages, photos, editor in chief Mantra magazine
Hermuch Media
Press