Rozhovor s hercem a režisérem Miroslavem Táborským

Povídání s nepřehlédnutelnou tváří divadelní a televizní scény, hercem, dabérem a aktuálně i režisérem divadelní hry Odvolání uváděné v Divadle v Řeznické, sympatickým a charismatickým divadelním bardem Miroslavem Táborským

Představte prosím čtenářům hru Odvolání a seznamte nás s osobou, které jste zde propůjčil svoji tvář.

Hru napsal američan Bill C. Davis a jmenuje se Odvolání. Je to hra asi 25 let stará a byl podle ní natočen i film, který se jmenuje Učitel a žák. Ředitelka (pozn. Yvetta Srbová) tuto hru našla a nabídla mi ji asi před rokem s tím, že bych to mohl i režírovat, čehož jsem se nejdřív trochu polekal, protože nepatřím k režírujícím hercům. Ve hře vystupují dvě postavy. Jednou z nich je kněz otec Farley, kterého hraji já a druhou Mark Dolson, kterého hraje Filip Cíl. Mark je studentem katolického semináře.

Čím Vás hra zaujala, že jste se rozhodl nabídku přijmout?

Hlavně tím, že je dobře napsaná. Je to příběh, který se může odehrávat kdekoliv jinde, ne jen v církevním prostředí. Zároveň téma, které tam je, je obecně platné. A to téma se mě dotýká, což je předpoklad toho, že se může dotýkat i diváků, že je může bavit a zajímat je. Lákalo mě a bavilo, že to je celé vlastně dobrý dialog. V programu jsem napsal, že je to duet a duel. Bavila mě představa zkusit především maximálně vyladit dialogy podstav, a to už je něco, co tak úplně nepatří jen do režie. Tohle by herci měli umět. Na škole nás to učili, ale ne vždy se v posledních letech s podobnou možností setkávám. Takže to bylo z tohoto pohledu velmi lákavé a výsledek mi dal za pravdu, mám z toho radost.

Jak těžké bylo nakonec hru režírovat a dívat se tak na ni i pohledem režiséra?

Vždycky, i když je člověk jenom v pozici herce, tak se na sebe kouká jakoby zvnějšku. Vlastně to je určitý rozpor mezi tím, jak si člověk myslí, že to hraje, a jak to působí na diváka. Čím je herec lepší, tím je to víc v souladu. Takovou tu schopnost vnějšího oka herec mít musí, stejně jako schopnost sebereflexe. Zde šlo jenom o to, abych byl schopen dělat to za oba. Hra je vlastně jednoduchá, odehrává se mezi dvěma muži, z čehož je jeden trochu starší a opravdu tak trochu učitel a ten mladý je vlastně tak trochu žák. Ono to zároveň i kopíruje rozložení sil režisér a herec, takže jsem usoudil, že snad nehrozí nebezpečí, že by měl kolega problém s tím, že se na něj při hraní koukám okem režiséra, protože nerozezná, jestli se na něj koukám jako učitel, tedy postava, nebo jako režisér.

Jak dlouho trvala celá příprava inscenace, než došlo v listopadu loňského roku na premiéru?

Zvolili jsme poměrně pozvolnou pracovní metodu. Dali jsme si nějaké zkoušky před prázdninami, řekli jsme si k tomu něco, pak jsme po prázdninách měli zase pár zkoušek, následně Filip odjel na tři neděle pracovně do zahraničí. Když se vrátil, byla teprve ta finální fáze zkoušení a během celé té doby nám v hlavě tak nějak vše zrálo. Také jsme dlouho pracovali u stolu. Nezvedal jsem to do prostoru, dokud jsme neměli úplně jasné, jak dialog funguje, jak je vedený, dokud jsme se to nenaučili zpaměti. Hra je vlastně velmi jednoduše postavena, odehrává se pouze ve dvou prostředích, v kostele a ve farářově pracovně, takže tam není moc příležitostí vymýšlet nějaké složité aranžmá, zvlášť při dvou postavách.

Tedy hlavní důraz je kladen na postavy než na prostředí?

Je zde hlavně vychytaný dialog, charaktery postav, rytmus dialogu, změny rytmu mezi jednotlivými scénami. Do toho jsem se pokusil vložit veškeré své režijní uvažování, včetně využití hudby, kterou nám udělali dva skvělí chlapi Norbi Kovács a Honza Malíř.

Na první pohled se může zdát, že se jedná čistě o církevní tematiku, ale je tomu tak i ve skutečnosti? Vzhledem k tomu, že jsme v Řeznické, předpokládám, že smysl a hlavní pointa inscenace bude i v něčem jiném než je život v církvi.

To je pravda, církevní prostředí dává příběhu určitý atraktivní rozměr, činí jej srozumitelným, linkuje koleje velmi přesně. Dává tomu všemu jen rámec, mohlo by se to odehrávat opravdu kdekoliv a já jsem se snažil ten rámec dodržet do té míry, aby nám nikdo z věřících nemohl nic vyčítat. Měl jsem na to odborného poradce, se kterým jsem konzultoval případné církevní náležitosti, ale vlastně jsme jich z toho i hodně vypustili, protože je k tomu příběhu úplně nepotřebujeme. To téma samotné je obecně platné a já zjednodušeně říkám, že je to o tom, jak zacházíme v životě s pravdou, v určité fázi života máme pocit, že ji můžeme říkat kdekoliv a kdykoliv a že má přednost před vším. Pak stárneme a už víme, že se pravda nemůže říkat úplně naplno, třeba i z taktních důvodů, ale pak samozřejmě i z taktických důvodů a pak se třeba i dostaneme do situace, že jsme zbabělí tu pravdu říkat, protože už máme v životě své jisté a nechceme si to zkazit, je to pro nás pohodlnější. Jenže pak nás třeba život postaví do situace, ke které se musíme postavit čelem. Dojde k nějakému bodu zlomu, kdy je potřeba se rozhodnout, zda budeme brát ohled na pravdu, nebo ty své jistoty. No a to je vlastně úplně jednoduše příběh té hry.

Je to tedy mimo jiné i o osobní víře, vlastních přesvědčeních a možnosti vlastní volby rozhodnout se, zda se necháme strhnout davem nebo se vydáme vlastní cestou?

O tom to přesně je. I o tom jak ve společnosti fungujeme v průběhu života, co s námi společnost dělá a jestli si tu svoji tvář zachováme nebo nezachováme. Jak moc se za ni potom můžeme stydět nebo být na ni naopak hrdí.

Máte pocit, že se obě postavy s každou reprízou určitým způsobem vyvíjí, nebo dozrály již při premiéře?

Určitě se vyvíjí, bez toho by to nešlo. To je u každé role. Nikdy není hotovo na premiéře. Jsem rád, že jsme se před premiérou dostali do poměrně pokročilého stádia a už na premiéře jsem říkal, že se moc těším na dvacátou reprízu, protože to, co mě na herecké práci baví, je pořád ji zpřesňovat do detailů a mít tu hru pod kontrolou. To přeci jenom na premiéře, i když jsme tomu opravdu dali hodně práce a dostali jsme daleko, úplně nejde. Přeci jen je to živé, v kontaktu s divákem. Teprve zažíváme různé typy publika, různé typy reakcí, takže se těším, až se toto vzájemné oťukávání ochodí a budeme si to ještě víc užívat.

Jaký je Váš vztah k Divadlu v Řeznické?

Poprvé jsem v Řeznické hrál na podzim v roce 1985, kdy jsme na Divadelní fakultě ve třetím ročníku měli dělat herecko-režijní úryvky a náš ročník se trochu zasekl a rozhodl se, že udělá celé představení Gogolovy Ženitby. Nejdříve nám to nechtěli dovolit, a tak jsme si to trochu vydupali a domluvili se v Řeznické, že nás to tady nechají hrát. A až potom, ve čtvrtém ročníku, když jsme šli do Disku, se ukázalo, že je to povedené představení, a tak nám to povolili a nechali nás to do Disku převést. Dokonce mi zpětně oznámili, že je to moje absolventská role, takže vlastně jsem ji v Řeznické premiéroval. Pak jsem si tady zahrál v roce 1995, měli jsme tu premiéru Nestroyovy frašky Lidožrouti aneb V nouzi Franta dobrej a pár let jsme to hráli. Byla to taková „povedená taškařice“. A teď jsem tu potřetí.

Máte raději menší komornější scény nebo větší jeviště?

Vždycky mi vyhovovalo větší jeviště, jsem dvacet let v angažmá v Divadle v Dlouhé, ale zrovna teď už se mi stýskalo po malém prostoru a po takovém co nejvíc čistém herectví. Řeznická se touto dobou ubírá dramaturgicky a režijně právě tímto směrem. Tedy směrem jakési herecké laboratoře, což je něco, co trochu chybí na větších jevištích. Dnes směřují větší divadla k výraznější formě, výraznější koncepci, tématu, ale někdy v tom jakoby není čas na detailní hereckou práci. V Řeznické ta možnost je. Není to jen možnost. Ono to skoro ani jinak vzhledem k podmínkám nejde. Sem se prostě ta „velká režie“ nevejde.

Jak přistupujete ke svým rolím, jak se s nimi sžíváte? Třeba právě u otce Farleyho?

Ono je to u každé role jiné. U otce Farleyho to ani těžké nebylo, protože je v mém věku. Čili to, co má on v sobě prožité a kde se v životě nachází, tak tam jsem někde já. Jak jsem již říkal, to jak zacházíme s pravdou, vlastní odvahou a hrdostí, to je něco, co si každý člověk za život prožije a má je v sobě. To mě moc baví, že tam jsou otázky a témata, na které jsem si musel sám v životě odpovídat a sám se nějak rozhodovat a mělo to vždycky různý stupeň obtížnosti. Takže to vlastně nebylo ani tak těžké. Nejvíc práce a nejvíc invence jsem se snažil vložit opravdu do dialogu postav.

Býváte i po mnoha letech na jevišti před představením ještě nervózní?

Vždycky, nervozita nějaká být musí, ale je to nervozita zdravá. Dalo by se říci nervozita z motivace, jak se člověk těší a chce představení odvést co nejlépe. Asi jako sportovec před startem.

V divadle se pohybujete již pěknou řádku let, co Vás na divadle nejvíc baví a co by Vám bez divadla v životě chybělo?

Chybělo by mi celé divadlo, ale především ten večerní vztah s diváky, ta komunikace s nimi. Jdete na jeviště a víte, že tam máte říct vtip a cítíte to vzrušení z toho, jestli ho řeknete tak, aby ho lidi pochopili. Nebo je chcete dojmout a teď na tom pracujete, abyste ty lidi dostali. Je to velká hra, adrenalin, zábava, potěšení, něco co mě hrozně baví, je to podstatná část mého života.

Proč by čtenáři měli přijít právě na tuto inscenaci a proč by podle Vás v době velkých možností kulturního vyžití měli chodit právě do divadla?

Protože v divadle dostanou společný zážitek. Je v tom rozdíl, když se zasmějete společně s další stovkou lidí, nebo sama doma. Když prožijete příběh společně s jinými lidmi, prožijete ho víc a intenzivněji. Navíc je to ten večer naživo a neopakovatelné, jen pro vás. Myslím, že proto lidé chodí do divadel. V Praze je divadel hodně a myslím, že jsou velmi dobře navštěvovaná. Dostáváme se do stále virtuálnějšího života. Spousta lidí stráví strašně moc času třeba na Facebooku, mají tam přátele, komunikují s nimi, ale je to virtuální, není to ten přímý lidský kontakt. Mám pocit, že to ale lidé vnímají a cítí a jdou za tím společným zážitkem, že jim to chybí. Je to něco víc, něco co stojí za to se obléknout, vypravit, koupit si lístek a jít si to užít.

Kde Vás mohou čtenáři aktuálně kromě Divadla v Řeznické vidět či potkat a jaké máte plány pro letošní rok?

Mám čtyři představení v Divadle v Dlouhé, které teď hraji a zároveň mám už druhou roli v Divadle Járy Cimrmana. Pět let hraji na střídačku se Zdeňkem Svěrákem Bystrozrakého a teď k tomu mám ještě Doktora Vypicha v Záskoku. To je pro mě vždycky svátek. Kromě toho jezdím po vlastech českých i slovenských se sólovým představením, které se jmenuje Blázinec, což je představení jednoho herce napsané podle Edgara Poea, takže je to opravdu trochu blázinec. Zároveň se v divadle v Kobylisích objeví obnovené představení, které mám s Aničkou Polívkovou, které se jmenuje A na hrušce sedí diktátor. Taková hříčka ve dvou. Kromě toho ještě hraji s manželkou pro děti loutková představení Pohádkové nepohádky Josefa Čapka a Jak Jeníčka a Mařenku navštěvují pohádky. Zároveň budu teď v květnu zkoušet ve Viole a na podzim jsem domluvený na zkoušení v Ungeltu. Co se týká divadelní práce, mám toho teď tak akorát, víc bych toho ani dělat nemohl. 15. února uvede televize první díl druhé série dokumentárního cyklu Národní klenoty. Jedná se o památky, které jsou na tzv. indikativním seznamu Unesco, tedy ty, které by mohly být zapsány v seznamu Unesco. Stejně jako před pěti lety u první série, i zde jsem průvodcem. Zároveň bych měl ještě točit s Ondřejem Trojanem film Toman.

Děkuji Miroslavu Táborskému za milé povídání a v příštím článku se můžete těšit na reportáž ze hry Odvolání v Divadle v Řeznické.

Další články o Miroslavovi Táborském

Recenze inscenace Odvolání

Miroslav Táborský exceloval v Blázinci a přidal k tomu rozhovor

Další divadelní recenze a rozhovory

Romantický výlet – Divadlo Rokoko, Praha

Návštěvy u pana Greena – divadlo Rokoko, Praha

Vražedný pátek – divadlo v Řeznické, Praha

Herci jsou unaveni

Návštěvy u pana Greena – Hálkovo městské divadlo, Nymburk

Cock – Divadlo v Řeznické

Nářez v Řeznické

Odvolání

V hodině rysa – La Fabrika

Leni aneb umělecká tvorba formou propagandy

Brouk v hlavě – Dobřichovická divadelní společnost

Leni – dvorní režisérka Adolfa Hitlera

AnderSen – návrat k dětským děsům

Útěky za vlastní identitou

Blázinec v Českém Brodě

Rozhovory

Povídání s Michalem Malátným – Kleopatra

Miroslav Táborský exceloval v Blázinci a přidal k tomu rozhovor

Tisková konference Útěky

Noc divadel odhalí i divadelní zákulisí

Tisková konference V hodině rysa

Rozhovor Stanislav Zindulka

Luba Skořepová

Vašek Vydra

Rozhovor Miroslav Táborský k Odvolání

Rozhovor Petr Bendl

Články z oblasti psychiatrie a psychologie

Hudební recenze a rozhovory

Ostatní akce

Foto: Lucka Hermína Muchová

Hermuch Media
Press

Hermuch Media

Hermuch Media (kompletní autorská činnost Lucka Hermína Muchová)
Nabízím články, reportáže, rozhovory, fotografie vlastní nebo na míru dle zakázky, Mantra ...
Offer articles, reportages, photos, Mantra
Hermuch Media
Press