Romantický víkend – nudu by měl zažít každý

Divadelní představení Romantický víkend začíná a po pár minutách mi připadá, že jen stěží vydržím sedět dvě hodiny bez hnutí a sledovat naprosto nudnou a nezáživnou scénu přede mnou.

Divadelní představení Romantický víkend začíná a po pár minutách mi připadá, že jen stěží vydržím sedět dvě hodiny bez hnutí a sledovat naprosto nudnou a nezáživnou scénu přede mnou. Sleduji, jak Beth listuje stránkami časopisů vršícími se jí u nohou a Alana sedícího v županu na židli, který každou chvílí usíná.

„Chceš kafe?“ „Ne.“ Konečně sálem zazní alespoň nějaký zvuk, za kterým následuje opět dlouhé nic. I když ona zmíněná nuda trvá jen malou chvilku, divák sledující jeviště nabývá pocitu, že se jedná o věčnost. Ovšem již po pár minutách mi dochází, že toto „nudné nic“ je právě jedna z nejdůležitějších chvílí celého příběhu. Naprosto geniálně vystihuje, ba přímo vtahuje diváky do atmosféry jedné obyčejné domácnosti. Diváci začínají poposedávat na svých sedadlech plni očekávání, kdy už se konečně začne něco dít. Jak mohou vedle sebe ti dva lidé na jevišti vůbec dýchat a existovat jeden vedle druhého? A právě to ticho ubíjejícího nic, zanechává jeden z nejhlubších dojmů z celého představení. Až posléze si člověk uvědomuje, jak hrozné je ono nic.

Následné věty pronášené oběma protagonisty, nejsou vtipy v pravém slova smyslu. Jedná se o naprosto běžnou a přirozenou konverzaci manželů, která není na první pohled vůbec směšná. To, co v divácích vyvolává následné hlasité výbuchy smíchu, jsou především výrazy hereckých protagonistů, kteří dokážou ve správnou chvíli naprosto jasně vystihnout i bez jediného slova, co přesně mají na jazyku. Jen pouhými gesty navozují naprosto autentickou atmosféru jejich domova a přesvědčujícími hereckými výkony utvrzují diváka v domnění, že v této domácnosti je vše již natolik jasně dané, že jen stěží může existovat něco, co by jejich vztah probudilo opět k životu. Snad jen největší optimista dokáže věřit, že ještě někdy naleznou společnou řeč.

Diváci se nahlas smějí, někteří špitají „to je jak u nás“, jiní si tento dojem raději ponechají pouze pro sebe. Jisté je to, že ať se nám to líbí nebo ne, divadelní jeviště nastavuje publiku pouze jeho vlastní zrcadlo, které má většina z nás ve svém domově. Každý pohyb i každá věta naprosto přesně ladí do dané situace, není vysloveno jediné zbytečné slovo navíc. Přesně jako v reálném životě. Stroze, odměřeně, bez absolutního zájmu a energie pokusit se vložit do položené otázky alespoň malinko náznaku, že nás odpověď alespoň trochu zajímá. Jednoduché věty vyslovené pouze ze zvyku, už chybí jen vše nahrát na gramofon, každý den jej na chvíli pustit a ušetřit tak mnoho své energie.

Stejně jako cesty osudu jsou nevyzpytatelné, i zde dojde k něčemu, co bylo ještě před chvílí naprosto nemyslitelné. Beth vyhrává zájezd do Paříže pro dvě osoby a má se společně s manželem vypravit za hranice všedních dnů. Sbalit kufry a opustit své každodenní stereotypy, slova i život. Jedná se sice o pouhé dva dny, ale je to výzva. To, zda za tímto náhlým zvratem v jejich životě stála neutuchající touha Beth něco vyhrát a dokázat tak manželovi, že to jednou dokáže, nebo snad jen kapka štěstí, není až tak podstatné. I když to zpočátku jejich výletu nevypadalo, díky jejímu koníčku v luštění všeho, co jí přijde pod ruku a co bylo jedním z důvodů neustálého Alanova posměchu nad ztrátou času stráveného nad časopisy, došlo ke zvratu v jejich obyčejných životech.

Celý výlet provází mnoho úsměvných scén, laskavý humor měnící se z původní šedivé nudy na zážitky, které dávají prostor k hledání ztracené laskavosti i ohleduplnosti ve vztahu a především k nalezení něčeho dočasně ztraceného, díky čemu spolu tito dva lidé až nepochopitelně dlouho vydrželi.

I když to Alan před plánovaným výletem nevyslovil nahlas, díky Bethině zálibě v luštění, se jeho pohled na ni změnil ještě dříve, než to dal ve skutečnosti najevo. Nebýt toho, kvůli čemu si jí dobíral, se jejich život ubral cestou, v kterou nikdo nevěřil. Cestou, která nejen zachránila jejich manželství, ale především vrátila úctu jednoho k druhému. Zároveň už jen původně nemyslitelný fakt, že by Beth byla někdy schopna dobrovolně doma pověsit na zeď Alanova umělecká díla, kterými byly jeho vlastní obrazy, bylo pro něj větším uznáním než tisíce slov. Bez ohledu na to, zda se jí jeho obrazy líbily či nikoliv, nikdy dříve nepřicházelo v úvahu, že on – její manžel, je schopen udělat cokoliv, co by mělo smysl a snad to bylo dokonce i hezké.

To, co se zpočátku zdálo nemožné, dostalo během dvouhodinového představení naprosto nečekaný zvrat a rozměr. Sledování změny pohledu na svět, objevování již dávno ztraceného, bylo směšné i dojemné zároveň, ale především donutilo každého z diváků alespoň k pár vteřinovému zamyšlení ať už nad svým šťastným či nešťastným manželstvím a především vlastním životem. Pro všechny diváky bylo představení jistě velkým zážitkem. Pro Beth a Alany sedící v řadách diváků, mohl mít tento večer snad i širší důsledek než pouze kulturní zážitek. Lidé si v dnešní hektické době mnoha věcí nevšímají a nemají čas je řešit a právě proto, je toto představením ideálním momentem k alespoň chvilkovému zastavení a zamyšlení se. Je dokonalou příležitostí vidět své vlastní životy v jiném světle, z jiné perspektivy a s určitým odstupem, sledovat, jak jsme my lidé, i když si to málokdo dobrovolně připustí, občas až neuvěřitelně směšní. Není proto od věci občas se na sebe podívat i jinýma očima a zažít nudu na vlastní oči.

Dalo by se říci, že se ve své podstatě jedná o velmi jednoduchý příběh dvou lidí, kteří si neměli již co říct, díky náhodě odjeli na výlet a následně se opět udobřili. To, co dělá z představení naprosto dokonalou podívanou a zážitek, jsou herecké výkony obou protagonistů. Petra Špalková a Jan Novotný, kteří propůjčili svoji tvář Beth a Alanovi dokazují, že pro autentické fascinující představení není třeba monstrózních kulis a velký počet zvučných jmen na jednom jevišti. K dokonalé inscenaci stačí dva vynikající herci, kterými oba dva jsou a vše geniální, vychází pouze z jejich vlastního podání daných rolí.

Zasmát se sami sobě, dokážeme většinou bohužel opravdu pouze v divadle, a tak buďme vděčni za každé představení, které nám tuto šanci nabízí. Jedním z nich je i Romantický víkend s úchvatnými hereckými výkony Petry Špalkové a Jana Novotného.

Autor: John Godber

Hrají: Beth: Petra Špalková, Alan: Jan Novotný

Režie: Vojtěch Štěpánek

Překlad: Pavel Dominik

Producent a provozovací práva: Kateřina Schauerová

Uvádí: Agentura K.Schauerové v divadle Rokoko + zájezdová představení

Další divadelní recenze a rozhovory

Romantický výlet – Divadlo Rokoko, Praha

Návštěvy u pana Greena – divadlo Rokoko, Praha

Vražedný pátek – divadlo v Řeznické, Praha

Herci jsou unaveni

Návštěvy u pana Greena – Hálkovo městské divadlo, Nymburk

Cock – Divadlo v Řeznické

Nářez v Řeznické

Odvolání

V hodině rysa – La Fabrika

Leni aneb umělecká tvorba formou propagandy

Brouk v hlavě – Dobřichovická divadelní společnost

Leni – dvorní režisérka Adolfa Hitlera

AnderSen – návrat k dětským děsům

Útěky za vlastní identitou

Blázinec v Českém Brodě

Rozhovory

Povídání s Michalem Malátným – Kleopatra

Miroslav Táborský exceloval v Blázinci a přidal k tomu rozhovor

Tisková konference Útěky

Noc divadel odhalí i divadelní zákulisí

Tisková konference V hodině rysa

Rozhovor Stanislav Zindulka

Luba Skořepová

Vašek Vydra

Rozhovor Miroslav Táborský k Odvolání

Rozhovor Petr Bendl

 

Články z oblasti psychiatrie a psychologie

Hudební recenze a rozhovory

Ostatní akce

Hermuch Media
Press

Hermuch Media

Lucka Hermína Muchová
Šéfredaktor časopisu Mantra, nabízím články, reportáže, rozhovory, fotografie vlastní nebo na míru dle zakázky...
Offer articles, reportages, photos, editor in chief Mantra magazine
Hermuch Media
Press