Povídání s frontmanem skupiny Chinaski Michalem Malátným

O zpěvákovi Michalu Malátném se od konce loňského roku mluví především v souvislosti se změnou složení kapely Chinaski, a tak zůstává trochu v pozadí projekt, kterým Michal aktuálně žije a na kterém tvrdě pracuje.

Scházíme se spolu, aby mi popovídal nejen o tomto projektu, ale i o tom, jak se aktuálně cítí a co si zpětně o svém rozhodnutí změnit složení skupiny myslí.

Jak se máte Michale?

Od začátku nového roku mám strašně moc práce, ale mám z toho moc dobrý pocit. Připadám si, jako kdybych začal trošku nový život. Po hudební stránce proběhla změna v kapele, kde se změnilo obsazení. Z původní sestavy jsem zůstal já s Františkem Táborským, a nově s námi budou hrát Lukáš Pavlík na bicí, Tomi Okres na baskytaru a Honza Steinsdörfer na klávesy. Zatím jsme ještě v nové sestavě nezkoušeli, ale už za čtrnáct dní nás čeká první zkouška, na kterou se hrozně těším. Abych nemyslel jenom na kapelu a nějak to těžké období plné změn překonal, začal jsem se zároveň více soustředit i na divadlo.

Co aktuálně nového v divadle připravujete?

Jsem nadšený, že konečně dopadl několikaletý projekt, kterým je připravovaná inscenace v divadle La Fabrika s názvem Kleopatra. Jedná se o činohru se zpěvy z prostředí starověkého Egypta, kde hraji s Jitkou Čvančarovou, napsal ji Petr Kolečko a režíruje Ondřej Pavelka.

Jak jste se ke Kleopatře dostal?

To je dlouhá historie, která začala asi před pěti lety ve Zlíně, kde jsme s kapelou hráli na závěrečné party dětského festivalu. Potkal jsem tam mého bývalého profesora ze školy Ondřeje Pavelku, který tam byl s Bárou Polákovou. Zahráli jsme koncert, s Ondrou jsme si po letech popovídali u sklenky vína a položil mi otázku, zda bych zase nechtěl začít hrát divadlo. Neváhal jsem ani chvíli, protože se mi opravdu po divadle stýskalo. Zároveň jsem se mu zmínil, že se mi moc líbí, jak hraje Bára Poláková a ještě toho večera přišel Ondra s nápadem, že něco pro mě a Báru vymyslí.

Ondřej Pavelka je prostě muž činu.

Přesně tak. Hned navrhl, že uděláme něco v A studiu Rubín, kde kromě svého angažmá v Národním divadle už spoustu let hraje a režíruje. Byl jsem nadšený, protože tento divadelní prostor mám hrozně rád, ale nikdy jsem si tam nezahrál. Ten den jsme se ve Zlíně rozešli s tím, že řekne Petru Kolečkovi, aby napsal mě a Báře hru přímo na tělo. Za půl roku mi skutečně Ondra zavolal a sdělil, že hra má název Kleopatra. Bára měla být Kleopatra a já její bratr a manžel Ptolemaios, dále Caesar a zároveň Marcus Antonius. Hra mě naprosto nadchla a začali jsme zkoušet v Rubínu.

Kleopatru měla hrát Bára Poláková a v aktuálním obsazení je Jitka Čvančarová. Proč ta změna?

Bylo asi tři neděle před premiérou a bylo vidět, že je Bára trochu nesvá a nesoustředěná. Sdělila nám, že je v jiném stavu a nedokáže se na divadlo soustředit. Dohodli jsme se proto, že premiéru odložíme, mezitím Bára porodila krásnou dceru a o pár měsíců později jsme se sešli znovu na zkoušku. Bára nám ale oznámila, že je opět těhotná. Přemýšleli jsme, jak s danou situací naložíme, zda budeme zase čekat, až Bára porodí, nebo zkusíme sehnat někoho jiného. Po různých návrzích a průtazích, které trvaly snad dva roky, jsem se s Kleopatrou už téměř rozloučil, když mi jednoho dne zavolal Petr Kolečko. Říkal, že Jitce Čvančarové se hra líbí a šla by do toho, ale že už by se nejednalo o prostor v A studiu Rubín, ale v divadle La Fabrika.

Tedy kromě scénáře mělo být vše jinak. Stále Vás to lákalo, i když jste přišel o původní hereckou partnerku i oblíbený A studio Rubín?

Má odpověď zněla tenkrát jednoznačně ano. Rubín mě mrzel, protože jsem si tam chtěl zahrát, ale La Fabrika je úplně úžasný prostor, který má moderní vybavení, mnohem větší technické možnosti než malý sklepní prostor v Rubínu a je regulérním divadlem.

Jak daleko jste ve zkoušení Kleopatry?

Před koncem roku jsme měli čtené zkoušky, pořád jsme se scházeli a zdálo se, že premiéra je daleko. Sešli jsme se začátkem roku a poprvé začali zkoušet na jevišti. Hra se rodí pomalu a těžce, ale myslím, že je to na dobré cestě a mohla by se divákům líbit. Zkoušíme každý den, dokonce někdy téměř dvanáct hodin v kuse, protože času do premiéry už moc není. Musíme mít ještě dvě technické zkoušky na světla a na zvuk, takže se snažíme využít každou volnou chvíli.

Kdy se tedy diváci mohou těšit v La Fabrice na premiéru?

Premiéra bude 27. ledna, poté budou následovat představení 29. ledna, 3. a 14. února.

Původně jste chtěl roli a dostal jste rovnou trojroli, tak jste byl jistě spokojen. Co jste na hru říkal na první pohled?

Spokojený s rolí, respektive všemi třemi rolemi, jsem byl a hra se mi líbila hned na první pohled. Byla perfektní, protože je vtipná a zároveň i chytrá, je vážně crazy. Nečekejte žádné těžké drama, spíše naopak. Náznakem co na diváka čeká je scéna, kdy si César s Kleopatrou v kuchyni dělí svět a hrají při tom pexeso. Tímto způsobem dojde například k rozdělení Egypta, Bithýnie a Numidie.

To vypadá nejen zábavně, ale součastně i poučně s historickými skutečnostmi starověkého Egypta.

Přesně tak a musím říct, že některé reálné skutečnosti včetně incestu v Egyptě byly opravdu v té době šílené. Kleopatra měla dvě starší sestry, a když se jedna z nich pokusila tatínka Ptolemaiose svrhnout, usekl jí hlavu a nechal na to koukat celou rodinu.

Povězte mi něco o Vašich postavách. Jak jste se s nimi sžíval a jak se Vám hrají?

Hraji tři osudové muže Kleopatry. Prvním je její bratr a zároveň manžel Ptolemaios, s kterým bojuje o moc v Egyptě. Ze začátku to vypadá jako brácha se ségrou, kteří se perou v děcáku, ale nakonec se ho zbaví a dojde dokonce na řezání hlavy. V reálu bylo Kleopatře osmnáct a jemu deset, což hrát nemůžeme, a tak ho hraji jako rozmazleného pubescenta. Jelikož je ale naprosto nevypočitatelný blázen a úchyl, tahle postava se mi zatím hraje nejhůř a zatím přesně nevím jak na to.

Která je další postava?

Další rolí je Caesar, což je mnohem lepší. Je jasnou figurou nejmocnějšího muže světa. Ten se hraje docela dobře a navíc je mi ušitý opravdu přímo na tělo a vše je jasně dané. Příkladem může být scéna, kdy Caesar sbalí Kleopatru na to, že jí hraje na kytaru písničku od Chinaski. Oba se do sebe zuřivě zamilují, mají spolu dítě, zahrají si pexeso o svět a dojde i na opékání buřtů.

Diváky čeká nejen legrace, ale i pořádná romantika. Kdo bude poslední rolí?

Z Říma přijede Marcus Antonius, který je typickým obchodníkem, který přichází v obleku s kufříkem, uzavřít obchod, takže tady to vůbec nebude o nějaké lásce. I on se hraje docela dobře, protože je takovým typickým top managerem, který chodí do posilovny, má přesně naplánovaný život a jí chia semínka. Je trošku takovým hypermoderním blbem, ale schopným obchodníkem. Největší problém mám tedy s první postavou, protože hrát úchyla není opravdu vůbec tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Kdo skládal do Kleopatry hudbu?

Většinu hudby píšu já spolu s kamarádem pianistou Karlem Heřmanem, který hraje např. s Michalem Hrůzou nebo s Miro Žbirkou. V reálu to vypadá tak, že jsem přes den na zkoušce v divadle, večer jedu domů, vykoupu děti, pošlu je do postele a jedu za Karlem do studia, kde děláme muziku.

Texty k hudbě máte na svědomí také Vy?

Některé ano a dokonce se v inscenaci objeví i Chinaski. Někdy se podaří napsat text naprosto spontánně, bez předchozího plánování. Jednou po dvanáctihodinové zkoušce jsme si dali s Ondrou (pozn. Pavelkou) sklenku vína, vytáhl jsem kytaru, a jak jsme byli za celý den té hry plní, podařilo se nám vymyslet píseň Marca Antonia. Každý z nás vymyslel několik slok a byl z toho perfektní pracovní večer.

Kde v divadle Vás můžeme kromě La Fabriky vidět?

Hraji ještě v divadle Semafor v inscenaci Čochtanův divotvorný hrnec, což ale není klasická činohra. Je to hlavně o zpěvu a tanci a divadlo tam hraje hlavně pan Suchý s paní Molavcovou.

Je podle Vás divadlo posledním místem, kde se lidé ještě poslouchají?

Myslím, že ano, možná je to opravdu poslední místo. V dnešní době je asi opravdu posledním místem, už jen proto, že lidé do divadla chodí z důvodu, že chtějí poslouchat. Myslím, že třeba v muzice už to moc není a jinde už vůbec ne, protože každý si křičí to svoje nebo v rámci té svojí bubliny. S touto myšlenkou velmi souhlasím.

Jak se díváte na divadlo jako psychoterapeutický prostředek? Z pohledu diváka mohu tento fakt potvrdit a co Vy z pohledu herce?

Když jsem byl malý, byl jsem stydlivé, mlčenlivé dítě, a když jsem najednou objevil divadlo, tak vlastně jakoby terapeuticky, jsem se najednou přestal bát s lidmi komunikovat. Najednou probíhala komunikace skrz cizí text, skrz písničky nebo básničky, takže to najednou byla cesta jak se začít nebát. Mě rozhodně divadlo pomáhá i po psychické stránce, vlastně jsem to začal dělat právě z tohoto důvodu.

Máte za sebou loňské halové turné a nyní spoustu aktivit, stihl jste si alespoň o Vánocích trochu odpočinout?

Musím říct, že toho mám teď opravdu víc než dost, ale moc mě to baví. Pochopil jsem, že čím víc mám práce, tím víc jsem šťastnější. O Vánocích jsem si ale trochu odpočinul, protože máme dvě malé děti, tak jsme si udělali opravdu hezké Vánoce. Řekli jsme si, že nikam nepojedeme a budeme raději doma. Ozdobili jsme stromeček, koukali na pohádky, jedli cukroví a v klidu si to užili a odpočinuli si. Myslím, že se nám to povedlo a Vánoce u nás byly moc hezké.

Jak nejraději relaxujete?

Když mám čas, tak moc rád čtu. Ideální stav je ležet na gauči, číst Kunderu a popíjet u toho červené víno.

Co aktuálně čtete?

Teď jsem dlouho nečetl, protože jsem neměl moc času, ale těším se, až si přečtu novou knížku právě Milana Kudery s názvem Kniha smíchu a zapomnění, protože ho mám moc rád.

Jaká je Vaše nejoblíbenější kniha?

Jedna z nejoblíbenějších je bezesporu Europeana od Patrika Ouředníka a Nesmrtelnost od Kundery.

Chodíte za kulturou, když máte volno?

Přiznám se, že teď ani moc ne. Chtěl bych, ale třeba během podzimu jsme pořád hráli, teď zkoušíme Kleopatru, a když už mám v týdnu den volna, tak chci být doma. Teď mám spoustu práce, ale až budu mít volno, určitě vyrazím do divadla.

Sportujete?

Ve třiceti letech jsem pochopil, že opravdu platí ve zdravém těle zdraví duch. Došlo mi, že pokud se nezačnu hýbat, tak shniju zaživa, a tak chodím cvičit do posilovny a občas chodím běhat. Strašně mi to dělá dobře, a i když se mi kolikrát nechce a nakonec se překonám, mám pak úplně jiný den.

Endorfiny udělají svoje.

Ano, to je štěstí a moc mi to pomáhá. Prvních deset minut na běžícím pásu je šílených, v následujících minutách se začnu usmívat, a když je to dobrý, po třičtvrtě hodině se mi z pásu nechce dolů. Teď, když zkoušíme Kleopatru, běhat nestíhám, ale od února chci zase začít chodit dvakrát týdně do posilovny a jednou týdne běhat.

Kolik kilometrů uběhnete?

Dvakrát jsem už uběhl půlmaraton, to když jsme se s klukama hecli. Bylo to hodně krutý, ale dali jsme to a skutečně jsme ho zaběhli. I když jsem od přírody lenoch, mám rád výzvy a navíc, když se člověk překoná a něco dokáže, tak z toho má dobrý pocit.

O změně sestavy ve skupině Chinaski se toho napsalo víc než dost, mě ale zajímá, zda se Vám určitým způsobem po tomto kroku ulevilo. Jste teď šťastnější, když víte, že budete dělat to co chcete, půjdete svou životní cestou zase trochu dál? Nabila Vás vnitřně tato změna?

Problémy ve skupině nebyly ze soboty na neděli a nerozpustili jsme to najednou tak, jak si mnozí myslí. Společná energie vyprchala, což už jsem cítil posledních pár let a snažili jsme se to řešit, bavili se o tom, zkoušeli jsme najít východisko jak z toho vybruslit. Chtěli jsme přijít na to, jak udělat, aby to zase mělo nějakou společnou sílu, ale prostě se nám to nepovedlo. Takže jsme bývalou sestavu rozpustili, našli jsme nové lidi a určitým způsobem se mi opravdu ulevilo. Na jednu stranu mě to mrzí, protože jsem s těma klukama strávil patnáct let, což už je kus života a jako lidi je mám rád. To nebylo o tom, že bychom se nenáviděli a už prostě se nemohli ani vidět, ale začal mi vadit ten stereotyp.

Myslím, že pokud člověk cítí, že se svým životem není spokojený, měl by sebrat odvahu a vydat se jinou cestou.

Přesně tak a ve chvíli, kdy budou v kapele najednou tři noví hráči, je stereotyp pryč a nemůžu se dočkat, až zase začneme hrát. Tedy ano, v určitém slova smyslu se mi ulevilo, rozhodně to bylo těžké a strašně mě to trápilo. Cítil jsem, že těm klukům ubližuju, ale mám v sobě takovou vlastnost, že prostě pálím mosty.

Co si myslíte o názorech zklamaných a naštvaných fanoušků?

Četl jsem takový názor, že jsem to udělal kvůli penězům, ale to je naprostý nesmysl. Je to úplně naopak, protože kdybych to dělal kvůli penězům, tak kapelu nechám tak jak byla v původním složení, máme asi třicet singlů a ještě mnoho let by to určitě fungovalo, vydělávalo a já bych nemuset nic jiného dělat. To, co jsme s Františkem Táborským udělali, v podstatě ohrozilo naše jistoty, protože nikdo neví, jak lidé na novou sestavu zareagují. Třeba se na nás přijdou jednou podívat a tím to skončí a je klidně možné, že jsme tímto rozhodnutím třeba kapelu poslali úplně ke dnu. Může se klidně stát, že jsem se kvůli svému rozhodnutí toho zlatého telete naopak zbavil. Každopádně názor, že jsem to udělal kvůli penězům, je úplně nesmyslný.

Podle mě jste udělal správné rozhodnutí, člověk má jen jeden život a měl by si ho užívat tak, jak chce on sám.

O tom to přesně je a navíc čas hrozně letí. Za chvíli mi bude padesát a najednou jsem si uvědomil, že nejsem sice úplně starý, ale jsem už opravdu dospělý chlap, a že bych měl dělat věci tak, jak je cítím a nedělat zbytečné kompromisy.

Jen kvůli tomu, abyste se zalíbil nebo někoho nenaštval.

Ano, říkal jsem si, že přeci je to moje kapela, kterou jsem někdy před 35 lety založil, a i když se jmenovala jinak, je stále moje. Už jen z toho důvodu to bude tak, jak já budu chtít. Navíc kapela není vězením, ale dobrovolným spolkem lidí, kteří spolu chtějí dělat hudbu. My jsme jí dohromady dělat chtěli, ale už to byl setrvačník, upadli jsme do stereotypu, každé dva roky deska, stále stejné koncerty a pořád dokola.

Trochu mi to připomíná mnohaleté nešťastné manželství. Lidé dnes dělají většinou věci, aby se zalíbili, šli s davem a jakmile se někdo vymaní, tak je to pro ostatní problém.

Přesně tak to dnes je a člověk se z toho může utrápit. Posledních pár let jsem nechodil domů z koncertů úplně šťastný, a i když byl koncert dobrý, bylo tam spousta lidí, kteří se bavili, mě už to trápilo. Věděl jsem, že jestliže nejsem šťastný, tak s tím musím něco zkusit udělat, což jsem se za poslední rok a půl pokusil, ale rozhodně se to nepovedlo, a tak muselo přijít radikální řešení. Na druhou stranu si myslím, že je to pořád jenom kapela a nejde zde o život, děláme zábavu, je to populární hudba pro lidi, aby se bavili. I tak ale věřím, že kapela bude teď dvakrát lepší.

Co tedy Chinaski tento rok čeká?

Řekli jsme si, že začneme klubovým turné, abychom se sehráli, protože v klubech jsme začínali a mám v nich pocit, že nám to dobře sedí, a že tam patříme. Příští týden máme první společnou zkoušku a první veřejný koncert proběhne dne 27.3. Tím začne jarní klubové turné, někde je to kulturní dům, někde jsou to kluby a celkem nás čeká asi dvanáct koncertů. Začínáme v Krnově, kde byl koncert vyprodaný tak rychle, že jsme přidali druhý, který se také vyprodal, takže ve finále začínáme trojákem.

To je dobré znamení.

Jo to je, ale musíme ty lidi přesvědčit, aby přišli příště znovu, aby si neřekli, že sice hrajeme líp a možná nás to i víc baví, ale je to bavilo víc v době starého složení. Věřím, že se teď přijde spousta lidí na nové Chinaski podívat a my je musíme přesvědčit, aby přišli znovu.

Lidé přijdou minimálně ze zvědavosti.

Budou chtít vidět, jak nám to v nové sestavě půjde. Uvidíme, ale já věřím, že to bude dobré, protože to bude mít doufám zase energii, nakopne nás to a budeme hrát zase s chutí. V létě budeme hrát každý pátek a sobotu festivaly a na podzim, když to bude fungovat, tak tam už jsou naplánované nějaké další koncerty. Celkem by jich tedy mělo být pro letošní rok 60-70, což je myslím tak akorát.

Vypadáte opravdu spokojeně, což je myslím důkazem toho, že by se člověk měl v životě odpoutat od závazků a věcí, které ho tíží a pateticky řečeno jít za svým srdcem.

Mám se teď opravdu hodně dobře, až to musím zaklepat, aby to vydrželo. Mám skutečně pocit, že jsem začal nový život. Musel jsem udělat rozhodnutí, které nebylo vůbec lehké, hodně jsem se tím trápil, ale vím, že jsem udělal správnou věc. Cítím, že se v mém životě vždy po pěti letech něco stane, nazval bych to takové pětiletky. Vždy po pěti letech se u mě něco většího změní nebo musím něco udělat. Přesně před deseti lety zemřel náš bubeník Pavel Grohman, následujících pět let nám trvalo, než jsme se z toho vůbec vzpamatovali a našli cestu jak hrát. Vydali jsme desku, která nebyla moc dobrá a teprve před pěti lety jsme tu cestu jak žít bez Pavla našli, začalo se nám znovu dařit a vydali jsme dvě úspěšné desky. Ale zase přesně po těch pěti letech jsem už zase cítil, že nevidím žádnou perspektivu, neměl jsem chuť. Když se zpětně zamyslím nad svým životem, uvědomuji si, že vždy něco trvalo přesně pět let.

To vypadá až na nějaké znamení?

Já na znamení nevěřím, ani na Boha, ani na numerologii, na nic takového, ale něco v tom asi bude.

Děkuji Michalovi za rozhovor, který sice pro dnešek končí, ale můžete se těšit na pokračování, ve kterém si spolu budeme povídat na mnohem citlivější a osobnější téma než je kapela a divadlo.

Chinaski – nová sestava (Tomáš Beran)

Michal Malátný & Lucka Hermína Muchová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Recenzi k inscenaci Kleopatra naleznete zde.

Další divadelní recenze a rozhovory

Romantický výlet – Divadlo Rokoko, Praha

Návštěvy u pana Greena – divadlo Rokoko, Praha

Vražedný pátek – divadlo v Řeznické, Praha

Herci jsou unaveni

Návštěvy u pana Greena – Hálkovo městské divadlo, Nymburk

Cock – Divadlo v Řeznické

Nářez v Řeznické

Odvolání

V hodině rysa – La Fabrika

Leni aneb umělecká tvorba formou propagandy

Brouk v hlavě – Dobřichovická divadelní společnost

Leni – dvorní režisérka Adolfa Hitlera

AnderSen – návrat k dětským děsům

Útěky za vlastní identitou

Blázinec v Českém Brodě

Rozhovory

Povídání s Michalem Malátným – Kleopatra

Miroslav Táborský exceloval v Blázinci a přidal k tomu rozhovor

Tisková konference Útěky

Noc divadel odhalí i divadelní zákulisí

Tisková konference V hodině rysa

Rozhovor Stanislav Zindulka

Luba Skořepová

Vašek Vydra

Rozhovor Miroslav Táborský k Odvolání

Rozhovor Petr Bendl

Články z oboru psychiatrie a psychologie

Hudební recenze a rozhovory

Ostatní akce

Hermuch Média
Press

Hermuch Média

Lucka Hermína Muchová
Nabízím články, reportáže, rozhovory, fotografie vlastní nebo na míru dle zakázky.
Offer articles, reportages, photos
Hermuch Média
Press

Latest posts by Hermuch Média (see all)