Návštěvy u pana Greena – když homosexuál pomáhá židovi

Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace.

Ross Gardiner je úspěšný mladý muž z dobře situované rodiny, který by mohl mít vše, na co jen v životě pomyslí. Jedinou, o to intenzivnější bolest v životě, mu způsobuje nepochopení a odsouzení jeho homosexuální orientace u vlastní rodiny. Pan Green, o dvě generace starší ortodoxní žid, žije po smrti své ženy osamělým životem, uzavřen pouze do své vlastní samoty, nepřístupnosti a nechuti k jakékoliv změně. Trápí ho nejen žal nad zesnulou manželkou, ale zároveň i neschopnost překonat myšlenku, že si jeho dcera Ráchel nevzala za manžela muže stejné víry, a tak je pro něj již řadu let dcera raději mrtvá.

Dvě naprosto rozdílné osobnosti, styl života, priorit i vyznání, a přeci se jednoho dne neplánovaně a velmi citlivě jejich rozdílné světy spojí. Začátek neuvěřitelného zvratu v jejich životech způsobí automobilová nehoda, při které soud stanoví Rossovi trest za sražení pana Greena, a to navštěvovat jej a po určitou dobu mu poskytovat sociální služby. Divák sleduje první návštěvy nesoucí se v duchu odmítání, křivd a neschopnosti komunikace, až k vzájemnému naslouchání, které se zintenzivňuje s každým Rossovým příchodem k panu Greenovi. S každou přibývající minutou dochází pomalu a citlivě k zvratu, který je prostým dopadem předsudků, které oba prožívají na vlastní kůži.

„To je košer?“ Nejdůležitější věta vyslovená panem Greenem, když jednoho dne Ross vyndal z nákupní tašky jídlo. Věta, která otevřela bránu jeho srdce k pozdějšímu přátelství s Rossem. Jeho aktuální postoj k životu nemá šanci tento fakt v danou chvíli vidět, stejně tak jako jediná věta nic nezmůže, ale umožní člověku pootevřít své srdce, a pak už je cesta k druhým mnohem jednodušší. Je to tedy ten první, nejzásadnější krok.

„Vidíš, jací jsou?“ Věta, která zazní divadelním foeyer z úst jednoho z diváků stojícího v polovině představení se synem frontu na občerstvení (jednalo se o narážku na jinou sexuální orientaci). O hodinu později, kdy tato dvojice stojí frontu na vyzvednutí kabátů, se tím samým foeyer ze stejných úst pána ozve. „Omlouvám se, spletl jsem se.“ A přesně o tom je toto představení a měl by být i náš život.

Děj samotný je dokonalou ukázkou toho, jak daleko mohou člověka dohnat vlastní předsudky, o co je schopen se dobrovolně připravit jen proto, aby dokázal svojí pravdu. Hra je geniální ukázkou pojednávající nejen o schopnosti zbavit se vžitých předsudků, dokazuje, jak moc obtížné může být samotné přiznání, že vše nemusí být tak, jak jsme o tom tělem i duší přesvědčeni dokázat změnit své názory a především přiznat, že jsme se v něčem spletli. Zobrazuje naprosto autenticky bez servítků, jak moc obtížné dokáže být samotné přiznání, že vše nemusí být tak, jak jsme o tom tělem i duší přesvědčeni a jak pouhé vlastní přesvědčení dokáže změnit život, který by se jinak ubíral třeba úplně jiným směrem.

Naprosto nekompromisním způsobem ukazuje divákům obraz ztvárňující vztek, bezmoc, všechny aspekty a tváře předsudků. Pohled na dobrovolně se mučícího Greena, který zjevně svoji dceru nepřestal nikdy milovat, v divácích vyvolává přímo vnitřní vztek. Proč prostě nevezme to telefonní sluchátko a nezavolá ji? Vždyť je to tak jednoduché! Omyl, není. Člověk je sám o sobě tvor hrdý, nemá rád prohry a obzvlášť ne své vlastní. Je možné, si sám sobě něco přiznat, ale k přiznání svého omylu mimo naši vlastní hlavu, chce zapotřebí již mnoho sebezapření a odvahy. Obzvlášť, je-li toto přesvědčení spjato nejen s námi samými, ale i přesvědčením víry.

Divadlo je umění a jako každý obor této sféry by mělo skrývat nejen estetický dojem a kulturní zážitek, ale mělo by člověka i vnitřně oslovit. Mělo by vést k vnitřnímu pocitu, že jsme chvílí strávenou v divadle něco získali, k zamyšlení nejen nad samotným dějem, ale i myšlenkou a odkazem, které chtěl autor do děje skrýt a divákům zanechat. Každé dobré představení by v nás mělo určitým způsobem zůstat a vrýt se nám pod kůži, a aniž bychom si to třeba i vědomě připustili, alespoň nepatrně náš život někam posunout.

A přesně takové je představení Návštěvy u pana Greena. Je jen málo představení, které by člověk mohl zhlédnout několikrát za sebou a již u druhého se nezačal trochu nudit. Děj zůstává stejný, a tak se většinou divák překvapení dočká jen stěží. Pokud však trochu vnímavější divák navštíví toto představení vícekrát, má možnost sledovat neustálý vývoj pana Greena i Rosse. Ač na první pohled vypadá vše stejně, pod rouškou stejného děje a slov, lze s každým nově shlédnutým představením pozorovat důvěrnější sžití herců s postavami. Jsou to nepatrné změny, grimasy, pohyby, detaily ukazující na vyspělost obou hereckých protagonistů snažících se s každým představením ještě více zlepšovat a poslouchat své role.

Tento jev není samozřejmý, a i proto se někteří diváci tak rádi na představení vrací. Posadíte-li se znovu a znovu do divadelního hlediště, nejdete se podívat pouze na děj samotný, ale přicházíte na návštěvu za panem Greenem a Rossem. Na vlastní kůži jdete ještě jednou prožít část jejich životů, příběh jedné naprosto geniální náhody, která se vám pokaždé dostane až pod kůži.

Scéna i dialogy jsou určitým způsobem naprosto jednoduché, bez zbytečných efektů a složitých rozhovorů. Stanislav Zindulka a Matěj Hádek, herci s naprosto rozdílnými hereckými zkušenostmi plynoucí z dvougeneračního věkového rozdílu, jsou důkazem toho, že hře může dát naprostou jedinečnost pouhé vžití a sžití se svými hereckými postavami tak, že jim diváci uvěří každé jejich slovo. To, co je zde naprosto geniální, je právě podání hereckých výkonů, stejně jako důkazem toho, že nalezení správného hereckého obsazení tak, aby herci dokázali vystihnout hlavní pointu hry, je jedním z nejdůležitějších kroků k úspěchu.

Závěrečný nekončící potlesk je po každém představení naprosto přirozeným vyvrcholením této dvouhodinové podívané. Návštěvy u pana Greena mají smysl a přesně v tom tkví nejen kouzlo celého představení i jeho úspěchu, ale především celého divadelního umění.

Proč je lepší se utahat nežli zrezivět? Nejen to se již brzy dozvíte v jednom z dalších článků. Těšit se můžete na setkání s jednou z nejvýraznější hereckých postav nejen divadelní scény, ale i člověkem se srdcem na dlani a bezednou studnou životní energie.

Autor: Jeff Baron

Hrají: pan Green – Stanislav Zindulka, Ross Gardiner – Matěj Hádek

Režie: Vladimír Michálek

Překlad: Benjamin Kuras

Provozovací práva: Kateřina Schauerová

Uvádí: Agentura K.Schauerové v divadle Rokoko + zájezdová představení

Další divadelní recenze a rozhovory

Romantický výlet – Divadlo Rokoko, Praha

Návštěvy u pana Greena – divadlo Rokoko, Praha

Vražedný pátek – divadlo v Řeznické, Praha

Herci jsou unaveni

Návštěvy u pana Greena – Hálkovo městské divadlo, Nymburk

Cock – Divadlo v Řeznické

Nářez v Řeznické

Odvolání

V hodině rysa – La Fabrika

Leni aneb umělecká tvorba formou propagandy

Brouk v hlavě – Dobřichovická divadelní společnost

Leni – dvorní režisérka Adolfa Hitlera

AnderSen – návrat k dětským děsům

Útěky za vlastní identitou

Blázinec v Českém Brodě

Rozhovory

Povídání s Michalem Malátným – Kleopatra

Miroslav Táborský exceloval v Blázinci a přidal k tomu rozhovor

Tisková konference Útěky

Noc divadel odhalí i divadelní zákulisí

Tisková konference V hodině rysa

Rozhovor Stanislav Zindulka

Luba Skořepová

Vašek Vydra

Rozhovor Miroslav Táborský k Odvolání

Rozhovor Petr Bendl

Články z oblasti psychiatrie a psychologie

Hudební recenze a rozhovory

Ostatní akce

Fotogalerie Návštěv u pana Greena

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hermuch Media
Press

Hermuch Media

Hermuch Media (kompletní autorská činnost Lucka Hermína Muchová)
Nabízím články, reportáže, rozhovory, fotografie vlastní nebo na míru dle zakázky, Mantra ...
Offer articles, reportages, photos, Mantra
Hermuch Media
Press